Predevčírem se Karel vrátil ze služební cesty v Yunnanu, to bylo slávy. Kromě Kunmingu musel ještě do Suzhou (to už je zase Zhejiang), takže se to celé sice o den protáhlo, ale pro mě to znamená o dárek navíc. Co místo, to dárek. Musí si přece svoji waiguo skoro laopo nějak předcházet. Dostala jsem krásné modré batikované tričko, to je jižanská specialita- batikovaná bavlna. Pak ještě batikované růžové šaty na ramínka, jsou sice velikostně tak pro Barbie, ale všichni z nich byli unešení, takže je asi budu muset chca nechca nosit. Nechca. Třeba ješte víc přiberu a ony na mě rupnou. Ty šaty jsou fakt pěkné, jenom holt se nehodí stylem na mou postavu, ale vysvětluj to chlapovi, Číňanovi.. A pak jsem ještě dostala parádní tašku, z té jsem nadšená asi nejvíce. Takove barevne žebradlo.
No ale nejzávažnějším, tedy nejcennějším darem je bezesporu čaj Pchu´- er, yunnanská specialita. Je černý, po spaření smrdí jak namočené špinavé ponožky, mnohdy tak i chutná. Nicméně se jedná o čínskou specialitu a Číňané jsou na něj proto patřičně hrdí. Prodává se buď slisovaný do ciheli a placek či sypaný. V Pekingu většinou kupuji placku tak za 75rmb, jsem zvyklá na ten nejobyčejnější druh, který taky nejvíc smrdí (jak jsem zjistila). Na jihu stojí ta nejprachobyčejnější placka kolem dvaceti chechtáků a pít něco takového je skoro pod Číňanovu úroveň.
To, co přivezl Karel, je ale úúúúplně něco jiného (jak jinak, samozřejmě). S tajemným výrazem ve tváři vytáhl z batohu dvě černé plechové krabičky, odhadem tak na liang čaje (50g). Pak obcházel celou rodinu, sáhodlouze vysvětloval výhody a kvality takového čaje (zdá se, že po několika dnech na jihu se z něj stal pchu-erový expert) a pak jsme museli hádat, kolik stál. Jako ostatně u všeho v Číně, první otázka u jakéhokoli daru je: kolik to stálo? A pak se předhání v tom, kdo a co nejvíce a nejlépe usmlouval. A světe div se, ty dvě krabičky čaje vyšly bezmála na tisíc yuanů... tak to už je co říct, to je opravdu ČAJ. Jemný sypaný, a když se k němu přičuchne, tak ani nesmrdí, dokonce vcelku příjemně voní, nasládle. K tomu ještě Karel přivezl několik "obyčejnějších" placek a jednu dárkově balenou, tak tu jsem ztopila a vezmu ji dom.
Celý večer jsme všichni obdivovali mé dárky, a kolem černých plechovek stojících na stole chodili jenom po špičkách, nikdo si netroufl říct jako první: "Tož to prubnem, což?"
Druhý den dopoledne se rodiče nadšeně přirachotili z nákupu (ve volném čase výhradně chodí nakupovat) a hned nás burcovali, abychom se šli podívat, co nakoupili. Přinesli totiž zbrusu nové dřevěné čajové prkno a k tomu vytáhli sadu na čajový obřad (nebo ochutnávání čaje, to je jedno). Jsou to pidi kelímečky s pidi konvičkou a pidi sítkem a s tím si člověk vyhraje než si lokne trošky čaje. A pak TO začalo... Vařit voda v konvi, spařit první dávku čaje, přelít, vylít, spařit znova, přecedit a nalít do kalíšků. Napřed jsme ochutnávali ten drahý, sypaný. Po zalití měl krásnou načervenalou barvu (obvykle bývá černá jak z těch ponožek) a jemně voněl. Musím přiznat, že byl opravdu vynikající. Ale já mám ráda pchu´-er i tak. Celkově se z malé hrstičky udělalo asi deset nálevů, to je vcelku slušné. Pak jsme pokračovali pitím toho obyčejnějšího, který stál dvě stě. Taky nebyl špatný, už mi připomínal to, co piju obvykle, což mě uklidnilo.
Od víkendu tedy celá rodina popíjíme pchu´-er a nahlas si libujeme, jak nám všem dělá dobře (Pchu´- er je též znám jako čaj císařů a je oblíbený pro své blahodárné účinky na žaludek a střeva, též vynikající na hubnutí).
Perlička na konec: včera se mě Karel večer v posteli s tajemným výrazem potichu zeptal: "Všimla sis, jak teď doma všichni prdíme?" Nepřišlo mi to jako něco převratného, ale přitakala jsem, protože některé plyny proste nejde přečuchnout. "To je po tom pchu´- eru, co jsem přivezl. To je ale čaj!", vysvětlil mi a s blaženým úsměvem usnul.
No ale nejzávažnějším, tedy nejcennějším darem je bezesporu čaj Pchu´- er, yunnanská specialita. Je černý, po spaření smrdí jak namočené špinavé ponožky, mnohdy tak i chutná. Nicméně se jedná o čínskou specialitu a Číňané jsou na něj proto patřičně hrdí. Prodává se buď slisovaný do ciheli a placek či sypaný. V Pekingu většinou kupuji placku tak za 75rmb, jsem zvyklá na ten nejobyčejnější druh, který taky nejvíc smrdí (jak jsem zjistila). Na jihu stojí ta nejprachobyčejnější placka kolem dvaceti chechtáků a pít něco takového je skoro pod Číňanovu úroveň.
To, co přivezl Karel, je ale úúúúplně něco jiného (jak jinak, samozřejmě). S tajemným výrazem ve tváři vytáhl z batohu dvě černé plechové krabičky, odhadem tak na liang čaje (50g). Pak obcházel celou rodinu, sáhodlouze vysvětloval výhody a kvality takového čaje (zdá se, že po několika dnech na jihu se z něj stal pchu-erový expert) a pak jsme museli hádat, kolik stál. Jako ostatně u všeho v Číně, první otázka u jakéhokoli daru je: kolik to stálo? A pak se předhání v tom, kdo a co nejvíce a nejlépe usmlouval. A světe div se, ty dvě krabičky čaje vyšly bezmála na tisíc yuanů... tak to už je co říct, to je opravdu ČAJ. Jemný sypaný, a když se k němu přičuchne, tak ani nesmrdí, dokonce vcelku příjemně voní, nasládle. K tomu ještě Karel přivezl několik "obyčejnějších" placek a jednu dárkově balenou, tak tu jsem ztopila a vezmu ji dom.
Celý večer jsme všichni obdivovali mé dárky, a kolem černých plechovek stojících na stole chodili jenom po špičkách, nikdo si netroufl říct jako první: "Tož to prubnem, což?"
Druhý den dopoledne se rodiče nadšeně přirachotili z nákupu (ve volném čase výhradně chodí nakupovat) a hned nás burcovali, abychom se šli podívat, co nakoupili. Přinesli totiž zbrusu nové dřevěné čajové prkno a k tomu vytáhli sadu na čajový obřad (nebo ochutnávání čaje, to je jedno). Jsou to pidi kelímečky s pidi konvičkou a pidi sítkem a s tím si člověk vyhraje než si lokne trošky čaje. A pak TO začalo... Vařit voda v konvi, spařit první dávku čaje, přelít, vylít, spařit znova, přecedit a nalít do kalíšků. Napřed jsme ochutnávali ten drahý, sypaný. Po zalití měl krásnou načervenalou barvu (obvykle bývá černá jak z těch ponožek) a jemně voněl. Musím přiznat, že byl opravdu vynikající. Ale já mám ráda pchu´-er i tak. Celkově se z malé hrstičky udělalo asi deset nálevů, to je vcelku slušné. Pak jsme pokračovali pitím toho obyčejnějšího, který stál dvě stě. Taky nebyl špatný, už mi připomínal to, co piju obvykle, což mě uklidnilo.
Od víkendu tedy celá rodina popíjíme pchu´-er a nahlas si libujeme, jak nám všem dělá dobře (Pchu´- er je též znám jako čaj císařů a je oblíbený pro své blahodárné účinky na žaludek a střeva, též vynikající na hubnutí).
Perlička na konec: včera se mě Karel večer v posteli s tajemným výrazem potichu zeptal: "Všimla sis, jak teď doma všichni prdíme?" Nepřišlo mi to jako něco převratného, ale přitakala jsem, protože některé plyny proste nejde přečuchnout. "To je po tom pchu´- eru, co jsem přivezl. To je ale čaj!", vysvětlil mi a s blaženým úsměvem usnul.
